Sestry a bratři!
Stojíme na začátku doby, která představuje šanci důkladně se připravit na Velikonoce a kterou jsme zvyklí nazývat „postní“. Kdybyste sáhli do lavic a v Kancionálu (který je v římskokatolické církvi nejrozšířenějším zpěvníkem) prolistovali postní písně, všimnete si, že většina z nich mluví o utrpení a smrti Páně. Přestože biblické úryvky o utrpení Páně (tzv. pašije) se čtou až o Květné (pašijové) neděli a pak na Velký pátek, bývá ve většině našich farností zvykem tyto písně zpívat prakticky po celý půst. Při bohoslužbách tak často dochází k ostrému kontrastu mezi tématem biblických čtení a tématem písní. (Tak např. o 2. postní neděli, kdy se čte o proměnění Páně na hoře, zpíváme třeba „Dokonáno jest, smrt plesá, Kristu svatá hlava klesá.“ atp. Tematická jednota bohoslužeb, tak typická pro liturgii křesťanského Západu, dostává na frak…) Když se rozhlédnete kolem dokola po našem kostele, všimnete si čtrnácti reliéfů křížové cesty. Je to oblíbená lidová pobožnost (mající kořeny ve středověku a do interiérů našich kostelů rozšířená až v 18. a 19. stol.), která sleduje poslední bolestné hodiny Ježíšova života. Společně se ji modlíme právě v postní době (zpravidla každý pátek). Teď si asi říkáte, co nám to tu povídá… Proč o tom mluvím? Protože může vznikat dojem, že postní doba je zaměřená výhradně na utrpení, má být depresivní až morbidní a že v ní jde o to nějakým způsobem si znepříjemnit život, nějakým uměle vyvolaným utrpením se připodobnit Kristu.
Prof. Jan Heller, (biblista z Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy), říkával, že je dobré si nejprve udělat sémantický úklid – tzn. vyjasnit si pojmy. Označení „postní doba“ je poněkud zavádějící. V latině, která je pro římskokatolickou církev stále normativní (liturgické knihy totiž vycházejí v latině a z ní se překládají), se nazývá „tempus quadragesimæ“ – prostě „doba čtyřiceti dnů“. Její náplň nelze redukovat jen na půst, jak uvidíme dále.
O co v postní době jde, trefně vyjadřuje denní modlitba (tzv. kolekta) z liturgie Popeleční středy, která začíná slovy: „ať nás posilní dnešní půst, kterým zahajujeme úsilí o svou duchovní obnovu“. Jde tedy o duchovní obnovu. Jde o to podniknout něco, co naší duchovní obnově napomůže. Půst může být velmi vhodným prostředkem, nikoli však cílem. (Nemusí se navíc jednat jen o půst od nějakého pokrmu, ale třeba i od nějaké činnosti, např. půst mediální…) Tedy obnova duchovního života.
Duchovním životem myslíme naše zaměření k Bohu, vztah k němu. V minulých týdnech jsem shodou okolností pročítal texty některých kněží, kteří prošli tvrdým komunistickým kriminálem v 50. letech minulého století. Zdá se mi, že se shodují v jedné věci (kterou vyjadřují tu více tu méně explicitně): že s Bohem se můžeme setkat jedině skrze lidi a jakožto lidi. Antonín Mandl např. píše: „Člověk se stává Božím jen tím, že uskutečňuje svoje lidství. Jinak to nejde a na tom ani Bůh nemůže nic změnit, nemá-li si odporovat. Cesta, která by začínala popřením mého já, je v základě pomýlená, nikam nevedoucí, poněvadž nikde nezačínající.“ (1) K této zkušenosti dospěli tito chlapi ve vězení, kde žili mnoho let velmi natěsno, namačkaní ve společných celách, přičemž někteří zažili i opačný extrém, kdy byli třeba i na řadu měsíců uvrženi na samotky. Obnova duchovního života tedy znamená obnovu lidství.
Máme si tedy stanovit metodu, jak se v postní době pokusit obnovit své lidství. V bibli nacházíme mnohé inspirativní texty, které jsme tu v minulých letech také už slyšeli, např. z Iz 58, kde se jasně říká, že samoúčelná asketická cvičení Boha nezajímají, není na ně zvědavý, ale stojí o osvobození člověka, o rozvázání nespravedlivých pout a závislostí, ať už spočívají v čemkoli. Nebo z Mt 6, kde Ježíš nabádá k almužně, modlitbě a postu (pořadí jistě není náhodné). Právě tato trojice – nikoli jen půst – je tradičně považována za náplň kvadragesimy. Papež František ve svém poselství k letošní postní době píše, že tato trojice je „podmínkou a důkazem našeho obrácení“ a upřesňuje, jak těmto třem pojmům rozumí: Půst je podle něj „cesta chudoby a odříkání“, almužna „pomoc a láskyplný přístup ke zraněnému“ a modlitba „synovský rozhovor s Otcem“. Jsou to podle něj tři nástroje, které „nám umožní vyjádřit upřímnou víru, živou naději a činorodou křesťanskou lásku“.
Pro tuto naši ekumenickou bohoslužbu jsem ale vybral známý příběh z tzv. biblických pradějin, tedy z úvodních kapitol Bible, kde se pomocí vyprávěných příběhů uvažuje o nejdůležitějších aspektech lidského bytí, tedy o základních vztazích, jimiž je člověk určován. Konkrétně tento příběh o Kainovi a Ábelovi z Gn 4 pojednává o člověku pod zorným úhlem bratrství – hlavní postavě zde není protějškem a partnerem žena (jako v předchozích kapitolách), ale bratr. Jde tedy o lidství pod zorným úhlem bratrské solidarity, respektu a vzájemné ochrany; negativně vyjádřeno mluví se zde o konkurenci, závisti a násilí. Podstatným problémem není vztah jednotlivce k Bohu, ale problém sociální. I zde konstatuje Bible lidskou zkaženost – podléhání zlému vede nakonec k vyvržení ze země. (2)
Kain se setkává s odmítnutím, zatímco vidí, že Ábel má úspěch. (Nemá cenu zde spekulovat o důvodech Hospodinova odmítnutí Kainovy oběti. Ty v textu prostě nejsou. Snad šlo o zkoušku – jak si Kain s odmítnutím poradí.) Kain reaguje tak, že přestává komunikovat. Doslova je to vyjádřeno obratem „spadla mu tvář“. A pak ten do očí (či spíše do uší) bijící kontrast ve v. 8. „I řekl Kain Ábelovi, bratru svému: – “ Za dvojtečkou je ale jen pomlka. Neřekl mu nic. Přestal s ním komunikovat. V závěru pak Kain, poté co nahlédl a vyznal svůj stav, přestává komunikovat i s Bohem. „Odešel od tváře Hospodinovy.“ (v. 16) Důsledkem je i ztráta vztahu k zemi, který bible považuje vedle vztahů k Bohu, ženě a bratru také za konstitutivní. Země či svět – toto Bohem stvořené životní prostředí se stává zemí Nód. To lze přeložit jako „Štvancovsko“ či „Psancov“. Jméno Nód je totiž vytvořeno od kořene n-w-d, toulat se, být bez domova, být štvancem. (3) Lidský úděl být na zemi štvancem bohužel nabírá v dějinách stále nové a nové dimenze…
Tolik v kostce shrnutí toho, co tento příběh říká o stavu lidství, které se máme pokusit v postní době obnovit (pokud možno ve všech jeho vztahových rovinách).
Naše lidství je nyní vystaveno zkoušce pandemie. Jsme nuceni vyhýbat se komunikaci tváří v tvář. Mnozí jsou vystaveni zkoušce nepřijetí – vidí např., že o práci, kterou dosud dělali, najednou nikdo nestojí… A do této naší situace – a právě do ní – zaznívá Hospodinova otázka: „Kde je tvůj bratr?“ Pojmu bratr, je zde třeba rozumět v nejširším smyslu, jak zdůrazňuje už sám název papežovy nejnovější encykliky: Fratelli tutti – Všichni [jsou] bratry. Je to encyklika o všeobecném lidském bratrství a sociálním přátelství.
Kain nad Ábelovou mrtvolou odsekl: „Nevím. Copak jsem strážcem svého bratra?“ Ano, máme být strážci druhých, svých bratří a sester v lidství, přičemž pojem strážce má v bibli silně ochranitelské zabarvení – až tak, že jeden biblista navrhuje parafrázi: Copak jsem chůvou svého bratra? (4)
V současné situaci, kdy se na první pohled zdá, že nelze skoro nic dělat (třeba právě na poli církevní práce), nepřestává platit také Hospodinovo slovo: „Copak nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“
Myslím, že jako program pro nastávajících čtyřicet předvelikonočních dní postačí, když si dobře zapamatujeme Hospodinovu otázku: Kde je tvůj bratr? Kde je tvá sestra? Co o nich víš? Co dobrého pro ně můžeš udělat? Kain odpověděl lživě: „Nevím.“ Jaká bude naše odpověď? Pokusme se ji poctivě hledat. Máme na to čtyřicet dní…
Poznámky:
(1) Antonín MANDL, Srdce věci, samizdat, nedatováno, s. 18.
(2) Srov. Martin PRUDKÝ, Genesis I, CBS AV ČR a ČBS, Praha 2018, s. 230.
(3) Tamtéž s. 251.
(4) Tamtéž s. 247.