Kázání prof. Piťhy při slavnosti výročí posvěcení kostela sv. Václava v Praze – Vršovicích
19. 9. 2021

Liturgické texty:
1. čtení: Ez 43, 1-2, 4-7a
Žl: 1.Kron 29, 10bc,11abc,11d-12a.12bcd; odp.: 13b
2. čtení: 1 Petr 2, 4-9
Ev: Jan 2, 13-22

Milý otče Arture, bratři a sestry.
Rád se vracím do tohoto kostela, abych se zde podílel na bohoslužbách. Vždy jsem byl velmi vřele přijat a je tomu tak i dnes.

Pro váš kostel je dnešní 25. neděle v mezidobí zastíněna slavností výročí posvěcení vašeho kostela. Dříve než se budu zabývat úryvky z Písma, které jsme vyslechli, zmínil bych se stručně o tom, co kostel vlastně je. Je to veřejná budova, stejně jako mnohé jiné. Je pozoruhodné, že se všemi má cosi společného. Se soudem je to očividné. Rozdíl je v tom, že zde soudí Bůh, což zcela ruší stranictví a omyly soudců civilních. S radnicí má kostel společné,
že tu jsou uzavírány právoplatné smlouvy. Rozdíl je v tom, že garantem je Bůh a smlouvy není možné zrušit ani pozměňovat. To známe hlavně ze svateb. S divadlem se kostel shoduje v tom, že mše sv. je velikou podívanou, rozdíl je v tom, že tu nejsou herci. My s otcem Arturem nehrajeme kněze, my jimi skutečně jsme. Konají se zde pohřby, ale zatím není znám případ, že by se někdo vdával v krematoriu. Rozdíl je také v tom, že všechny věci i lidé jsou
v kostele jasně odděleny. Je jasné, kde končí starosta a začíná lavice, kde končí pravda a začíná lež. Nejsou tu tedy žádné přechody, překrytí a šedé sféry, jak je známe z oblastí mimo kostel.

Jako budova má kostel zvony. Zvláště tam, kde jsou umístěny ve vysokých věžích, konaly službu stráží. Ohlašovaly požár, nepřátelské vojsko, vítaly přijíždějící vladaře. Kostely stávaly na vyvýšeném místě a plnily úlohu orientačního bodu, což vše trvá dodnes. Kostely mají zpravidla barevná okna. Ve dne vytváří posvátné šero, popř. jsou zářícími obrazy. V noci, ale hlavně v zimní večery stanou se kostely dík oknům podivuhodnými lucernami.

Zbývá ještě říct, proč jsou kostely stavěny. Je to dům Boží. Bůh v něm žije jako náš soused. Můžeme k němu kdykoli zaběhnout, poslat k němu děti s kytičkou. Je zlým znamením, když je na tom jako naši starci v domovech důchodců, které přijdem navštívit jen o Vánocích a nevíme, o čem s nimi mluvit. Ale velmi výmluvně řekl po požáru pařížské katedrály tamní arcibiskup, že kostely jsou stavěny kvůli kousku chleba, což nevěřící nikdy nepochopí.

V úvodu musím zmínit ještě druhou věc, a to je patronát vašeho kostela. Není třeba vysvětlovat, kdo byl a je sv. Václav, dědic České země, ale je třeba připomenout, že letos slavíme zdejší posvícení ve velkých svatoludmilských oslavách, které právě včera vyvrcholily při pouti na Tetíně. Svatý vnuk a svatá babička jsou příliš pevně spojeni, abychom to mohli přejít.

Slyšeli jsme tři úryvky z Písma sv., které se nějak týkají chrámu. Úryvek z proroka Ezechiela je malá část jeho výkladu o smyslu chrámu a o tom, jak má být postaven a situován a jakým způsobem v něm má probíhat liturgie. Nejvýznamnější z toho, co jsme četli, je věta: Hle, chrám se naplnil velebností Jahvovou. Prorok tím jasně konstatuje, že svatost chrámu není v jeho zdivu, ale v přítomnosti Boží.

Apoštol Petr ve svém 1. listě na místě, které jsme četli, řeší otázku, na čem spočívá spása. Kamenem, na které budujeme Církev, je Kristus. Vzpomeňme si, že kostel se v řadě jazyků řekne stejně jako církev: church, cjerkov, l´églize. Kostely stavíme ovšem proto, že v Krista věříme. Důležité přitom je, že církev stavíme sami ze sebe, jsme živými kvádry této stavby. Z toho pak nám vzniká otázka, jakými jsme kvádry, zda pevnými jako žula nebo zvětralými jako ze stárnoucího pískovce. Tu otázku si zodpovězte sami a uvědomte si při tom, že kvalita vašeho života je nejvlastnějším hlásáním Krista. Vždy naučíme druhé více vlastním příkladem než řečmi, ale hlavně sám Pán nám říká: Tak sviť vaše světlo na zemi, aby lidé viděli vaše dobré skutky a velebili (proto) vašeho Otce v nebesích.

Evangelní text dobře známe. Kristus ve velkém rozhorlení očistí chrám a svým vstupem stavbu posvětí. O tom druhém jsme už mluvili při rozboru textu Ezechielova. Nemělo by nám uniknout, že jde o Boží soud. Proto se rozhořčení diváci ptají, jakým právem takové věci činí, a dostanou odpověď, že právem Boha, čemuž ovšem nemohli porozumět. Natož pak tomu, v čem je to právo zakotveno, totiž ve smrti na kříži. Na soudu samém je zajímavé, že není všeobecný ani plošný. Je jasně diferencován. Prodavače býčků vyžene. Daleko hůř dopadnou penězoměnci, kterým je rozvrácen celý jejich svět. Nemají kam se vrátit na rozdíl od prodavačů. Chudým holubářům řekne, aby své zboží odnesli pryč a vysvětlí jim, proč to mají udělat.

Důvod je jasný: Na tržišti jde o ceny, o kterých se smlouvá a je možno jednou utržit dvacku a podruhé facku. V chrámu jde o hodnoty, o nichž smlouvat nelze. Rozdíl je radikální. Na trhu jde o majetek, který z podstaty věci lidi rozděluje, protože je dělitelný. Hodnoty lidi spojují, protože jsou nedělitelné a stále stejné. Musím upozornit na dnešní záměnu. Konzumní společnost činí z tržiště chrám. Co jiného jsou obchodní domy a supermarkety. Méně se daří změnit kostely v tržiště. Ale tendence k tomu je zjevná. Výprodej křesťanství za snížené ceny vidíme na každém kroku. Kazatel by neměl věřící budit z příjemného spánku svědomí, zpovědník by naopak měl kajícníkům vše vysvětlit, ukázat, že z nějakého úhlu pohledu jednají vlastně správně, takže jim není co odpouštět, leda to, že vyrušují kněze strašlivě zaměstnaného hledáním zlevněných mobilů, výhodných tarifů atp. Pokud se někomu podaří
vyzmizíkovat kříž, pocit viny a potřebu odpuštění, přestane být křesťanem. Nikdo nemá rád utrpení, já taky ne, ale pozemský tělesný život bez sebemenšího utrpení neexistuje.

Co říci závěrem? Překročit práh domu Božího není jednoduchá věc. Je to krok do jiného světa, světa jinak uspořádaného. Proto jsou u dveří kropenky, proto za nimi poklekáme a děláme znamení kříže. Hned za dveřmi bývají zpovědnice, protože stojíme na křižovatce a ptáme se sami sebe, zda můžeme jít přímo dál, nebo odbočit a zbavit se otepi vin, se kterou nemůžeme usednout k Božímu stolu. Proto při každé mši svaté začínáme vyznáním hříchů. Celá mše sv. je mnohastupňovým vyznáním. Nejde jen o Krédo, je to také vyznání po proměňování a slovech kněze: Tajemství víry, je to pozdravení pokoje, je to vyznání nezaslouženosti příchodu Boha ke mně a je to Amen před osobním přijímáním. O tom vám, bratři a sestry, rád povím jindy, abychom se ještě dnes ke stolu Páně vůbec dostali. Amen.

Za obsah příspěvků zodpovídají autoři.
Názory a myšlenky publikované v příspěvcích
nemusí nutně vyjadřovat názor všech členů naší farnosti.



Události
Archiv
Přihlásit se pro přidání komentáře
Kázání Jendy Rückla na ekumenický popelec
Vršovice 18. 2. 2021 (Gn 4,1-16)