Simone Weilová byla filozofkou. Narodila se v Paříži do rodiny židovského lékaře, jejím bratrem byl geniální matematik André Weil. Vystudovala vysokou školu určenou pro budoucí gymnaziální profesorky. Bytostný zájem o filozofii ji poznamenal až komickou vážností. Ta se posléze stala pro mnohé její současníky jejím poznávacím znamením.

Weilová se urputně snažila pochopit, co skutečně znamená být dělníkem – v roce 1934 se gymnaziální profesorka nechala najmout jako dělnice v několika podnicích, mj. jako frézařka v automobilce Renault. Byla to pro ni velká výzva i proto, že byla pověstně neohrabaná a výkonnosti ostatních dělnic se nedokázala ani přiblížit.

Po zkušenosti s dělnickým prostředím došla Weilová k paradoxnímu závěru, že „v sociální oblasti nelze zásadně dosáhnout vůbec ničeho, a právě proto je ve prospěch utlačovaných nutné obětovat vše“. Weilová byla na jedné straně ochotná a schopná absolutního nasazení a sebeobětování, současně byla pověstná svou nešikovností. Když se přidala k mezinárodní odbojové skupině, zachránil jí život fakt, že v polní kuchyni šlápla do hrnce s horkým olejem a zranila se. Všichni ostatní členové této skupiny byli později zavražděni.

Během války poté pracovala na venkově, kde se seznámila s křesťanským filozofem Gustavem Thibonem. Ten ji vylíčil takto: „Nechci hovořit o jejím zevnějšku. V žádném případě nebyla ošklivá, jak se říkalo, avšak předčasně sehnutá a sešlá kvůli přísnému způsobu života a nemoci. Pouze nádherné oči přežily tento úpadek krásy… Nutno ovšem přiznat, že první kontakt s ní ve mně vyvolal pocity, které ačkoli neměly nic společného s antipatií, byly přece poněkud trapné. Můj jediný kladný dojem byla bezpodmínečná úcta ke stvoření, jehož jedinečnou velikost jsem matně tušil navzdory veškeré duševní a citové jinakosti.“

V důsledku tuberkulózy a asketického života (omezovala jídlo a spala na zemi) zemřela v srpnu 1943. Byla současnicí Alberta Camuse, inspirovala mj. Ingeborg Bachmannovou, Susanne Sonntagovou a T. S. Eliota.

Za základní rozpor jejího života bývá označována skutečnost, že jako bytostná intelektuálka celý svůj život usilovala o sociální spravedlnost pro dělníky. Tento rozpor je však těžko pochopitelný, jen dokud se nepustíme do čtení jejích textů. Ty otevírají nečekané průhledy nejen do paradoxu Boží existence a mimo jiné rozemílají na prach škatulky pravice a levice. Navíc způsobují takovou závrať, že jejími texty čtenář mnohdy postupuje ne po stránkách a kapitolách, ale po odstavcích a jednotlivých větách.

Článek čerpá z textu Jana Němce – Brána ze smůly a brána ze zlata; Host 2/2019

Petra Švecová

Krásná žena, která pozoruje svůj obraz v zrcadle, se může nepochybně domnívat, že je právě tím. Ošklivá žena ví, že tím není.

Zlo, jsme-li v něm, není pociťováno jako zlo, nýbrž jako nutnost či dokonce povinnost.

Velkou bolestí člověka, která ho provází od dětství až do smrti, je, že dívat se a jíst jsou dvě rozdílné operace. Věčná blaženost je stav, kdy dívat se je jíst.

Slovo dobro nemá stejný smysl, když ho chápeme jako termín označující souvztažnost dobro – zlo a když označujeme samotné Boží bytí. (…) Rozpor zakoušený až do nitra bytosti je rozervání, je kříž. (…) Každé skutečné dobro obsahuje rozporné podmínky, a v důsledku toho je nemožné. Ten, kdo skutečně drží pozornost soustředěnou na tuto nemožnost a jedná, vykoná dobro.

Manuální práce. Čas, který vstupuje do těla. Prací se člověk stává hmotou jako Kristus v eucharistii. Práce je jako smrt. … Je třeba projít smrtí. Je třeba být zabit, pocítit tíhu světa. Spočívá-li všehomír na bedrech lidské bytosti, není s podivem, že ji to bolí. (…) Práce je jako smrt, chybí-li jí stimul. Konat bez nároku na plody činnosti.

(Ukázky z knihy Tíže a milost)