spisovatelka a mystička, pocházela z nevěřícího prostředí. Po konverzi uvažovala o vstupu na Karmel, ale nakonec se rozhodla žít plně ve světě. Pracovala jako skautská vedoucí, posléze se začala angažovat v pomoci dělníkům žijícím ve špatných podmínkách na předměstí Paříže. Jako svůj hlavní úkol viděla naplnění dvojího přikázání lásky. Se skupinou žen usilovaly o kontemplativní život uprostřed velkoměsta a o hlásání evangelia životem.
Při cestě do Německa před vypuknutím 2. světové války rozeznala nebezpečí fašismu a ve snaze vzdorovat této ideologii spolupracovala i s komunistickou stranou při prosazování sociální rovnosti. Během války pomáhala pronásledovaným, podporovala rodiny a vzdělávala ošetřovatelky. Vedle sociální a materiální nouze svých bližních vnímala masový vzestup ateismu v poválečné Francii, na který reagoval vznik reformního hnutí známého jako „dělničtí kněží“ (Mission de France). To se rychle rozšířilo i mezi řeholníky a laiky. Delbrelová s tímto hnutím úzce spolupracovala, nestala se však jeho přímou součástí.
Když se v roce 1953 po zákazu spolupráce dělnických kněží s komunisty dostala misie do krize a posléze byla zcela zakázána, podnikla Madeleine cestu do Říma a k audienci ji přijal papež Pius XII. Poté dostala „Mission de France“ částečně znovu povolení k činnosti, roku 1959 však přišel další zákaz. Když byla už těžce nemocná Madeleine v roce 1961 požádána účastnit se příprav II. vatikánského koncilu, zaslala k němu už jen své poznámky nazvané „Vztah víry a historie, časovosti a věčnosti“. Zemřela 13. 11. 1964. Papež Jan Pavel II. zahájil v roce 1993 proces jejího blahořečení.
Řeholníci se modlí ranní chvály na den svatého Ludvíka krále,
a já myslím na jiného krále,
na krále Davida, jak tančil před archou.
Protože i když bylo mnoho světců, kteří neradi tančili,
bylo také mnoho takových, kteří tančit potřebovali,
tolik se radovali ze života:
svatá Terezie s kastanětami,
svatý Jan od Kříže s Ježíškem v náručí,
svatý František před papežem.
Kdybychom se z tebe, Pane, radovali, nemohli bychom odolat
té touze tančit, která se line světem.
...
Pane, vyzvi nás k tanci,
jsme připraveni ti zatančit tuto cestu na nákup,
tuto úředničinu, přípravu této večeře,
tuto probdělou noc, kdy nepůjdeme spát.
Jsme připraveni ti zatančit tanec práce
v horku a později v zimě.
A jestli jsou některé melodie často v moll,
neřekneme ti, že jsou smutné,
a jestli se někdy trochu zadýcháme, neřekneme,
že nás ostatní unavují.
A když do nás ostatní narážejí,
přijmeme to vesele, protože to se při tanci stává.
(Madeleine Delbrelová – Člověk mezi vírou a ateismem)
Petra Švecová