Život v křesťanském společenství
zamyšleni nad dílem Dietricha Bonhoeffera

Význam farního společenství


Jaký je jeho základ, jaký by měl být, se můžeme zamýšlet a ptát se na začátku nového období, nového školního roku, kdy se farní společenství navrací do plné aktivity častějšího setkávání.

V září máme Den farníků, slavnostní setkání celé farní rodiny – v neděli 20. září, kdy si připomeneme 90. výročí posvěcení kostela sv. Václava. V sobotu 26. září oslavíme výročí posvěcení kostela sv. Mikuláše a v pondělí 28. září pouť – slavnost svatého Václava.

V drobném spisku Život v obecenství (ve společenství) Dietricha Bonhoeffra jsem nalezla podněty k zamyšlení, autor chce ukázat realizaci křesťanského obecenství v praktickém životě.

Dietrich Bonhoeffer (narodil se roku 1906 ve slezské Vratislavi, zemřel roku 1945 v koncentračním táboře Flossenburg) je německý evangelický teolog, filosof a bojovník proti nacismu. Byl zatčen v dubnu 1943 po atentátu na Hitlera, jako účastník protinacistického odboje byl popraven na jeho zvláštní rozkaz na samém konci války.

Z jeho myšlenek: Církev je církví jen tehdy, když je tu pro druhé. Ježíš nevolá k novému náboženství, ale k životu. Jako teolog zdůrazňoval přítomnost Ježíše Krista ve společenství křesťanů po celém světě. Kladl důraz na kázání na hoře, následování Ježíše, soulad víry a jednání, v čemž šel sám příkladem, obzvláště v době nacismu. Ve svých dopisech z vězení rozvíjel myšlenky ohledně směřování církve k solidaritě s potřebnými a k nenáboženské interpretaci bible, církevní tradice a bohoslužby.

Život v obecenství 

 Pro věřícího člověka není samozřejmostí, že smí žít v obecenství s jinými věřícími. Je to Boží milost, že se církev Páně může v tomto světě zjevně shromažďovat kolem Božího slova a svátosti. Tělesná přítomnost věřících je pro křesťana zdrojem nevýslovné radosti a posily. Dar viditelného obecenství udílí Pán Bůh v rozdílné míře.

Křesťana odloučeného dočasně od obecenství potěší krátká návštěva věřícího bratra, sestry, společná modlitba a požehnání. Povzbudí jej dopis napsaný rukou věřícího člověka. Jiní se mohou těšit z nedělního obecenství při bohoslužbách, druzí zas mohou prožívat křesťanské obecenství při setkávání rodin. Obecenství se spoluvěřícími přijímejme s díkůčiněním a chválami, chválíme Boha za to, co pro nás vykonal. Nestěžujeme si na to, co nám Pán Bůh nedal, ale děkujeme mu každý den za to, co nám dává. Jen ten, kdo děkuje za malé věci, dostává i ty velké. Protože nedovedeme děkovat Pánu za drobné, všední dary, bráníme mu v tom, aby nás obdaroval velkými dary, jež pro nás připravil. Prosíme za velké věci, ale zapomínáme Pánu Bohu děkovat za ty drobné (ač ne v pravdě drobné) každodenní dary, jež nám udílí. Jak může Pán Bůh svěřit velké dary těm, kteří nedovedou z jeho ruky přijímat vděčně dary malé? Děkujme Pánu Bohu každý den za křesťanské obecenství, do něhož jsme postaveni.

Den v obecenství 

Starozákonní den začíná večer a končí opět západem slunce. To je čas očekávání. Den novozákonní církve začíná východem slunce a končí opět rozbřeskem nového dne. To je čas naplnění, čas vzkříšení našeho Pána. V noci se Kristus narodil, o poledni, když Kristus na kříži trpěl a umíral, světlo se proměnilo v tmu, ale za jitřního rozbřesku onoho velikonočního rána vstal jako vítěz z hrobu. Ranní rozbřesk patří církvi vzkříšeného Krista. Písmo svaté říká, že první myšlenka a první slovo nového dne má patřit Bohu. „Každého jitra předchází tě modlitba má“ (Žalm 88,14). Počátek nového dne by neměl být pro věřícího člověka chvílí, kdy by jej opět přepadly obtíže a starosti všedního dne. Nad každým novým dnem stojí sám Bůh jako dárce. První naše myšlenky by měly patřit tomu, jemuž patří celý náš život.

Ke společné pobožnosti ranní (v rodině) patří čtení Písma, píseň a modlitba. V církvi je od nepaměti zvláštní význam přisuzován společným modlitbám ze žalmů. Žaltář je velkou školou modlitby – učíme se, co to znamená modlit se: modlit se na základě Božího slova a na základě Božích zaslíbení. A z modliteb žalmů se učíme, za co se máme modlit. Žalmy nás učí modlit se jako církev – učím se modlitbu těla Kristova. To mne osvobozuje od mých osobních tužeb, umožňuje modlit se nesobecky.

Obecenství u stolu znamená pro věřícího závazek. Nejíme svůj vlastní chléb, ale „chléb náš vezdejší“ jsme nejen duchem, ale celou svou tělesnou bytostí navzájem spojeni. Pak patří den věřícího člověka jeho práci. „Člověk vychází ku práci své a k dílu svému až do večera“ (Žalm 104,23). Práce staví člověka do hmotného světa. Má člověka upoutat, a stát se mu tak zábranou vůči lenosti a tělesnému pohodlí. Křesťan slyší Boží volání k práci, ale zároveň i výzvu k stálému obecenství s Bohem – apoštol Pavel „bez přestání se modlete“ (1 Te 5,17). Modlitba nezdržuje od práce, ale naopak – pomáhá jí, staví se za ni a dává jí vážnost i radostnost. Celý den dostává disciplínu a řád.

Večerní obecenství u stolu – místo pro přímluvné prosby. K večerní modlitbě křesťanské domácnosti patří obzvláště prosba za odpuštění všeho špatného, čeho jsme se vůči Bohu a svým bližním dopustili, za odpuštění pro bratry a za ochotu odpustit těm, kteří nám všelijak ublížili. Prosba za ochranu v noci, o pomoc andělů proti úkladům satana.

Den v ústraní 

„Ztišením se sluší tebe chválit, Bože na Sionu“ (Žalm 65,2). 

Mluvení i mlčení má svůj čas (Kaz 3,7). Ve ztišení spočívá zvláštní moc k osvícení, k očištění a k soustředění se na nejpodstatnější. Ztišení před Božím slovem vede k pravému slyšení tohoto slova, a tudíž k pravému promlouvání tohoto slova v pravý čas. Co slouží ke vzdělání a prospěchu, se dá povědět několika málo slovy. Ve chvílích meditace pročítáme vybraný text a zamýšlíme se nad zaslíbením, jež nám Pán skrze něj osobně dává, a uvažujeme nad tím, co má nám povědět. Čteme Boží slovo jako slovo určené pro nás, pronikne do našeho srdce a zapustí v něm kořeny. Tak jako Maria uložila slovo pastýřů ve svém srdci. Na základě Božího slova modlíme se za jasné Boží pokyny pro náš den – za ochranu před hříchem, za růst v posvěcení, za věrnost a sílu k našim úkolům – a můžeme si být jisti vyslyšením své modlitby, protože tato se opírá o Písmo a jeho zaslíbení.

Služba 

Jakmile se lidé sejdou, není možné, aby si jeden druhého nevšímal, nepozoroval ho a neposuzoval. Jednou z nejdůležitějších zásad křesťanského soužití je, že se zapovídá jednotlivcům potají hovořit o druhých. Kde člověk od začátku cvičí svůj jazyk v kázni, tam dochází k vzácnému objevu. Najednou člověk přestane druhého soustavně porovnávat, kritizovat a soudit, přestane mu vykazovat určité místo, činit násilí a ponechá mu svobodu, jako mu ji nechává i Bůh. Člověk ke svému údivu poprvé objeví u bratra stvořitelské Boží moci. Zjistí, že Bůh jej učinil jinakým, než jakým bych jej učinil já. Pán Bůh mi jej dává jako bratra ne proto, abych nad ním vládnul, ale abych nad ním spatřoval Boha jako Tvůrce. Ve své svobodě mi bude tento bratr nyní k radosti, zatímco dříve mi působil starost a problémy. Nikdy nemohu dopředu vědět, jak má vypadat Boží obraz při mém bližním, vytváří se vždy nově, dle Boží vůle.

Jak vypadá pravá bratrská služba v křesťanském obecenství? 

První služba spočívá v naslouchání jeden druhému. Je v tom Boží láska k nám, že nám Pán Bůh dává nejen své slovo, ale že nám nastražuje i svůj sluch. Proto je dílem Božím i to, abychom se naučili druhému naslouchat, naslouchat trpělivě a pozorně.

Druhá služba je aktivní pohotovost k pomoci , k drobné pomoci v malých a všedních záležitostech. Jen tam, kde ruce jsou pohotové ke službě lásky a milosrdenství, může zvěst o Boží lásce a milosrdenství zaznít radostně a hodnověrně.

Za třetí se zmíníme o službě, která spočívá v nesení druhého . „Jedni druhých břemena neste a tak plňte zákon Kristův“ (Ga 6,2). Nést břímě druhého znamená přiznat mu právo na subjektivní existenci, snášet ho tak, jaký je, a radovat se z něj. „Se vší pokorou, tichostí a snášenlivostí snášejíce se vespolek v lásce“ (Ef 4,2). Nepohrdnout jím, jestliže zhřešil, umět jej snést, přijmout a odpustit mu. Hřích bratra máme nést, nikoli soudit.

Jestliže fungují tyto tři služby, pak může být přistoupeno k tomu nejvznešenějšímu – ke službě Božím slovem . Tu se jedná o dobrovolné neformální zvěstování slova Božího od člověka k člověku. Jde o takové situace, kdy lidskými slovy může člověk člověku zvěstovat Boží potěšení i napomenutí, připomínat Boží dobrotu i svatost. Protože známe Boží dobrotu i hněv, dovedeme být k sobě milosrdní i přísní. Vzájemně si sloužíme slovem ku pomoci, povzbuzujeme se k následování Krista. K tomu nám Pán Bůh bratrské obecenství dal.

Jana Gottwaldová

Události
Archiv
Sv. Richarda, císařovna, svátek 18. 9.
Světec v tomto měsíci